Jakmile tolerujete céčka, ztrácíte áčka

Průměrnost má ve firmě zvláštní gravitaci. Není agresivní ani viditelná na první pohled, ale postupně stahuje všechno kolem sebe: tempo, energii, kvalitu. Jakmile jednou majitel začne tolerovat průměrný výkon, začne se to propisovat do celé kultury. Jakmile začne tolerovat průměrnost jako normu, v ten samý okamžik podepisuje výpověď svým nejlepším lidem.

Schopní lidé totiž nepotřebují motivaci. Potřebují prostředí, ve kterém nejsou výjimkou. Potřebují kolegy, kteří mají stejný vnitřní motor. A pokud vedle nich dlouhodobě stojí někdo, kdo se musí každé pondělí křísit, není to inkluze. Je to signál, že na vysokém standardu tolik nezáleží. Áčka většinou neodcházejí kvůli penězům. Odcházejí proto, že už nechtějí dýchat ten řídký vzduch průměrnosti, který majitel ve firmě dovolil.

Majitel není animátor.

Často slýchám, že úkolem majitele nebo lídra je lidi „motivovat“. Že pokud tým nefunguje, je potřeba víc inspirace, víc energie, víc leadershipu. Já to vidím jinak. Dobrá firma není ta, kde lidé mají být motivováni. Dobrá firma je ta, kde jim nic nebrání pracovat dobře. Šéf nemá lidi tahat dopředu. Má odstranit to, co je drží zpátky. Role majitele firmy není být animátorem ve firemním resortu, ale architektem systému.

Motivace není nástroj řízení. Standard ano.

Snaha motivovat lidi, kteří v sobě nemají vnitřní motor, není vize. Je to katastrofální alokace zdrojů a nepochopení role majitele. Pokud musíte dospělého člověka přesvědčovat, aby chtěl být v práci dobrý, prohráli jste dřív, než jste začali. Motivace není externí infuze a drive není něco, co máte lidem dodávat. Drive je vstupní surovina. Buď tam je, nebo není. A pokud není, žádný teambuilding, školení ani bonusový systém to nespraví.

Položte si upřímnou otázku: kolik své mentální kapacity věnujete přemýšlení, jak rozhýbat někoho, kdo vlastně jen čeká na pátek? Nejhorší manažerské rozhodnutí je investovat energii tam, kde není návratnost. Každá minuta strávená resuscitací je minuta ukradená těm nejlepším. Věnujete nejdražší energii tam, kde je nulová návratnost (ROI), zatímco své hvězdy necháváte napospas jejich vlastní disciplíně. Je to nespravedlivé — a strategicky trestuhodné.

Často se proti tomu objeví argument, alibi jménem „lidi nejsou, my totiž nemáme brand jako Apple ani rozpočet jako korporát“. Jenže právě proto, že nemáte neomezené zdroje, si nemůžete dovolit platit céčka. Průměrný člověk v malém týmu napáchá mnohem větší škody než v korporátu, kde se ztratí v davu. Pokud nemáte peněz nazbyt, je najmutí „béčkového“ hráče ta nejdražší investice, kterou můžete udělat. Stojí vás váš čas, opravy jeho chyb a hlavně — stojí vás odchody těch dobrých.

Nemít peníze na rozhazování znamená jediné: musíte mít o to vyšší nároky na charakter a drive těch, které ke stolu pustíte. Raději nechat židli měsíc prázdnou než ji obsadit někým, kdo systém otráví.

Firma je organismus, který dlouhodobě přežije jen tehdy, když průměrnost není pohodlná. Ideální prostředí je takové, ve kterém se průměrnost cítí tak nepatřičně, že buď sama vyroste, nebo sama odejde. A žádný špičkově nastavený provoz to nezachrání. Protože průměrnost není personální problém. Je to provozní dluh a strategické rozhodnutí.

Pokud řešíte, že výkon firmy brzdí lidé, ne procesy, rád se s vámi podívám na to, jak nastavit provoz tak, aby systém podporoval ty nejlepší. Více o mé práci externího COO najdete na fractionalcoo.cz.